Taky vám občas bývá smutno…?

Pitomé myšlenky.

Hrozně moc ho miluju a moc mě mrzí, že ho jednou pravděpodobně opustím.

Divný…

Coffee addicted

Já bez hrnku horké kávy po ránu? Nepřipadá v úvahu.

A vždycky chci svůj oblíbený hrnek. Ten jsem si včera večer nechala na stole, že si ho ráno umyju a rovnou si do něj udělám kafe.

Ale ouha, ráno hrnek nikde.

Chvíli jsem nevěřila vlastním očím. Všimla jsem si, že myje myčka, a že bude mýt ještě… dlouho… Tak jsem znechuceně nahmátla ve skříni jiný.

Nicméně jsem traumatizovaná absencí vlastního hrnku!

Zejména po téměř probdělé noci… :-/

Šla jsem si v devět lehnout. Usnula jsem ve dvě ráno.

Damn.

Měl by se brzo vrátit…

Zase se tak trošku ztrácím realitě.

Dneska jsem seděla na balkoně, když se stmívalo… Dívala jsem se na mraky na obloze a přemýšlela jsem o poetice, kterou v sobě léta zabíjím.

Je potřeba být racionální.

Je to oběť?

Pokud zrovna není temný, osamělý večer s trochou vína, je mi skvěle.

Práce. Uklízení. Plnění očekávání. Spokojenost.

Styl života, který jsem si zvolila.

Ale když je tma…

Probouzí se ve mně moje staré já. A chce víc.

Chce poetiku básní, harmonii vztahů, tahy nerealistických obrazů. Pravou lásku, nehynoucí přátelství a úspěch.

Moje staré já bylo vždycky naivní. A krásné.

Stýská se mi po něm a po lidech, které mělo… Ale nemůžu se vracet zpátky. Nikdy to nejde…

Dneska jsou to tři měsíce…

Nevěřila bych, že to vydrží tak dlouho.

Tak dlouho a bez komplikací.

Prostě to konečně vyšlo.

…

A stačilo udělat trochu ublížený obličej…

A do žádnýho Bulharska se nejede.

Místo toho se pojede do Beskyd.

Jenom jsem zvědavá, jestli nám táta spolkne, že jedu ke kamarádce.

Zlobím se…

Měli jsme jet na pár dní pryč.

K němu na chatu.

Prostě být pár dní jen spolu… mít na sebe čas… dost času…

A on pojede s Kubou na Moravu.

To není fér.

Skoro si začínám říkat, jestli se mnou vůbec chce spát.

Není mi to příjemný.

Bonjour, je suis la

Stalo se několik věcí, proč musím opustit svůj domovský přístav a vydat se na novou nebezpečnou plavbu.

Ztratila jsem kamarádku, po osmi letech hlubokého přátelství. Vlastně po sedmi, protože ten proces trval asi tak rok.

Ztratila jsem ještě jednu kamarádku, protože byla indiskrétní, když jsem potřebovala, aby mlčela.

Nechci dál žít život, jakým jsem žila.

Poprvé v životě mám pocit, že musím zahodit svoji minulost a nevláčet ji s sebou jako železnou kouli.

Nechci žít s lidmi, kteří potřebují, abych byla v depresi, aby bylo o čem mluvit.

Doufám, že mi psaní tohoto blogu pomůže – jako terapie, abych se dobrala pravdy.

Get the party started. Show must go on.